TALIESI

Blog

Podzimní focení

Fotky inspirované podzimem. Autoportréty i focení na zakázku! 🙂

Workshop Cesta do niterního lesa

Během BMWC – zážitkově vzdělávací akce na témata magie a pohanství jsem realizovala meditačně-tvořivý workshop. Pracovali jsme v meditaci s vizí vnitřního světa a co jsme viděli jsme poté kreativně zpracovali. Nahrávka meditace bude brzy k poslechu i na mém YouTube kanále.

Fotohrátky v lese

Pár fotek z našeho ženského focení v lese. Každá z nás byla fotografkou i modelkou. Krásná výměna nápadů a spolutvoření.

Cesta do niterního lesa *s ilustracemi

Ležím v posteli. Svlékám ze sebe pyžamo, aby se mi spalo pohodlněji. Zavírám oči a nechávám tmu proplouvat svými myšlenkami. Po chvíli spánku mám pocit, že se vznáším. Zamžourám očima jako bych se znova probouzela. Před sebou vidím světlo. Ne. Je to stříbrná zářivá nit v dálce. Pohybuje se a rozvíjí se z klubíčka směrem ke mně. Chytám se jí. 

Držím se pevně. Najednou cítím ten známý tah z mých snových cest. Zavírám u něj oči, protože je to bleskurychlý pohyb, takový jako na horské dráze. Zatajím dech a po chvíli je vjem rychlosti pryč. Jsem vymrštěna do další tmy.

Padám na kolena a rozhlížím se kolem sebe.

Nejprve nalevo. V tmavých obrysech rozpoznávám siluety nočních smrků a bříz.

Poté napravo, kde jsou stíny větší, vypadají jako obrysy skal. Je těžké je rozeznat od černého nebe. Nahoře mezi stromy houkne sova. To můj pohled upoutá a zkoumám oblohu nad sebou. Větve vysokých stromů se proplétají celým nebem. Jen uprostřed je malé zorné pole. Hvězdy na něm jsou jiné, jsou snové. Zářivé a probleskující jako květy na stromech.

Okouzluje mě vůně jehličí. Všude kolem mě se rozprostírá hluboký jehličnatý severský les.

Výkřik!

„Vítej do nitra!“ vyleká mě silný ženský hlas přímo přede mnou. Mihne se skrze mě přízrak křičící ženské podobizny. Už je pryč, ale stále mi hučí v uších. Začíná nikde a končí nikde.

„Chachachacha,“ směje se mi bláznivě.

„Už víš, proč tu jsi?“ ptá se mě a v myšlenkách mi ukazuje svou podobu. Je to děsivá žena s černými vlasy, rudými rty a velkýma očima.

Bizarní, fascinující, děsivá. Podivínka, blázen.

Snažím se to pochopit a zhluboka dýchám. Ošálená strachem otvírám oči. Přijímám ho. Cítím ho. Cítím ji. Stavím se na nohy, po kterých mi padá suknice bavlněných šatů. 

Rozkoukávám se a dýchám chlad lesa. Je tak příjemný, tak osvěžující. Vyrážím kupředu jehličím naznačenou cestou. Podobizna ženy už mě nestraší, ale pořád mám pocit, že se pohybuje někde zpovzdálí a chodí mezi stromy. Jejich kůra vypadá tak opravdově, staře a zašle.

„Vím, proč tu jsem,“ napadá mě najednou.

„Abych se setkala se svými strachy a zábranami,“ odpovídám prázdnému lesu a mám pocit, že prázdný vůbec není. 

Ona se najednou vynoří vedle mě, už není děsivá. Oděná černou kápí se přidává k  mé pomalé chůzi. Chvíli mlčky kráčíme vedle sebe. Srdce mi buší, ale už se jí nebojím. Vím, že je na mé straně. 

V zádech cítím záři měsíce. Mezi stromy probleskují mlhavé odstíny zelených a modrých trysek barev. Polární záře je v mém srdci už od doby, co jsem ji viděla poprvé. 

„Toto je magický temný les ve tvém nitru. Tady se tvé strachy budou měnit ve skutečnost. Setkáš se s třemi z nich,“ oznámila mi má temná průvodkyně. Přijímám to a více mě zajímá stezka přede mnou. Kam asi vede? 

Je les všude takto hustý? Nebojím se v něm, když je ozářen měsíčním a polárním světlem. Cítím se v něm jako doma. Je to chrám. Po chvíli si všímám, že žena se ode mě oddělila. Nezajímá mě to. Já kráčím dál. Unášena touhou. Co je tam dál?

Po chvíli začínají stromy řídnout. Přidávám na chůzi. Zvědavá, žádostivá, nadšená! V útrobách hustého lesa za sebou slyším zařvat jelena. Na chvíli se ohlédnu, ale nezastavím. Jdu ještě rychleji, skoro běžím. Měsíční paprsky ozařují nové panorama přede mnou. Jehličí mě začíná pořádně bodat a pálit pod nohama.

Opírám se o strom a popadám dech. Stromy doopravdy prořídly. Okolo mě je jen pár smrků. Většinu půdy však tvoří kamenný povrch, ze kterého se tyčí pár uschlých stromů. Jejich větve vypadají jako mnohočetné paže vytahující se ze štíhlých kmenů. V nočním oparu má výjev doslova hororový nádech. Stojím na okraji propasti. Jen pár kroků kupředu a viděla bych hluboký kaňon. Na druhé straně však vidím něco krásného.

Je to malé uskupení přírodních domů a skalní palác v jejich středu. Ozářený svitem luny vypadá jako z alabastru. To vše lemují nízké stromy. Vesnička spí poklidným spánkem.

Zdá se, že je skoro až na horizontu. Jen se tak do ní dostat. Bylo by to perfektní místo k odpočinku. A stále mě od ní dělí taková propast. Není tu někde most?

Na chvíli si sedám na okraj skalnatého okraje a pozoruji tančící paprsky nad vzdáleným výjevem. 

Ach, bude to tak krásné, až se tam dostanu, pomyslím si. V tu chvíli se rozhlédnu doprava. V dáli se třpytí krásný most. Pletený z pevných provazů, vyskládaný pevným dřevem. Krása! Tak tudy přejdu, přislíbím si a rozhodnu se pro chvíli odpočinku.

Opírám se rukama o kamení, šoupám nohama a vychutnávám si tanec barev na obloze, zasněná do představ o svém, budoucím čase na vesnici. 

Kdo žije v tom paláci?

Kolik tam asi žije rodin?

Mají koně? Jak tam asi chutná voda?

Mohla bych se na pár dní u někoho ubytovat. Když se mi tam bude líbit, třeba zůstanu. Jsem šikovná a zvládnu jakoukoliv práci. A v takovém krásném místě! Na své tváři cítím úsměv a ve vlasech chladný vítr. Při těchto představách mi je krásně.

Chvíle ubíhá jako nic.

Je čas se vydat na cestu. 

Zvedám se. Ne? Nezvedám. Mé ruce jsou přišpendlené k zemi. Trhám s nimi, ale neumím je zvednout! Co se to děje? Měsíční svit bledne. Mraky vytváří na nebi i na zemi nesmazatelnou stopu černoty zaplavující krajinu. Polární zář je tatam. Připadá mi, jako by se pažovité stromy hýbaly a vlnily. Poslední zbytky nočního osvětlení odhalují jak most, který byl ještě před chvíli vedle mě, mizí.

Temno. Černo. Tma. Není rozdíl mezi otevřenýma a zavřenýma očima. 

Musím se zvednout a v té tmě jít dál. 

Zvedám nohy. Kde jsou mé nohy!? Proč je necítím!?

Chci si je osahat rukama, ale ochromená zděšením necítím ani své ruce. Kde jsou? Propadám panice. Jsem jen tělo bez končetin.

Zrychleně mrkám.

Srdce, které velmi intenzivně cítím, se mi rozbuší v hrudi, div nevypadne. 

„Dál se nedostaneš,“ slyším její hlas. Bublá mi v uších jako vařená krev.

Jak to, že se dál nedostanu? Ptám se smutně sama sebe. Žádná odpověď.

Uklidňuji se. Končetiny stále necítím. A kolem mě je jen černočerná tma. Slyším praskání suchých větví. Dýchám. Jsem klidná. 

Chvíle uplyne.

Tak jako se mraky přihnaly, se nyní trhají. Skrze ně začíná opět prosvítat bílé světlo luny. Ozařuje kaňon i horizont přede mnou. Most do vesnice je pryč. Samotná vesnice je pryč a její místo zaplňují kopce severských stromů. Mrzí mě to, ale co se dá dělat. Půjdu dál.

Bez problému vstanu. Mé ruce i nohy mě poslouchají. Nepřekvapuje mě to. Mé naštvané a smutné kroky vedou po okraji kaňonu. 

Dívám se do země. Po chvíli se přede mnou objeví stezka. Kráčím po ní. Po chvíli si ani neuvědomuji, že začínám klesat dolů. Kamenné schody mě vedou podél úbočí dolů do prázdného kaňonu. Stále ještě neumím pochopit, že jsem se tam nedostala. Že je vesnice pryč, byla tak krásná. Zvuky mých vlastních kroků mě probouzejí do plné pozornosti. Musím se přidržovat skalní stěny, schody začínají být nestabilní a odpadávají z nich kameny.

Rozhlížím se. Propast přede mnou mi vůbec nepřijde nebezpečná. Právě naopak. V jejím tichu a tmě nacházím klid. Světlo měsíce zde nedopadá a nevím, kam mě stezka dolů povede. Pravděpodobně jen dojdu na samé dno kaňonu. 

Nad mou hlavou proletí noční pták. Zařve. A s ním se na obloze objeví nové plamínky severních světel. Osvětlují a barví kaňon do nádherných barev a mně se poprvé skýtá pohled na jeho hlubiny.

Vidím, že stezka se schody zanedlouho končí. Kaňon objímají dvě skalní stěny, vzdálené asi kilometr od sebe. V jeho středu proudí široká, ale mělká řeka plná kamenů a malých potůčků. Sházím poslední schod a vydávám se po směru proudu řeky, která začíná a končí neznámo kde. I konec kaňonu je v nedohlednu.

Smáčím své unavené nohy v její chladivé vodě. Krev, jehličí i kameny se smývají. Umývám si obličej. Stříkám vodu nad sebe a její kapky se v pohybu mění do barev polárních duh a osvěžují mě. Ve vodě se skrývá moudrost.

Kreslila jsem si moc barevnou budoucnost a těšila se na změnu. Ale opravdová podstata a cesta mě vedla někde jinde. Teď jsem tady a je tady také krásně.

Sedám si na kámen uprostřed řeky a naslouchám jejímu nočnímu bublání. Pták nade mnou stále krouží. Jako bych i v jeho letu slyšela šeptání větru a hlasu. Hlasu té tajuplné ženy. Ale nemusela nic říkat. Věděla jsem, že mě čeká setkání s dalším strachem. 

Házím kamínky do vody. Vydávám se dále po směru toku řeky. Poskakuji, brouzdám se a jdu dál. 

Záře.

Přímo přede mnou. 

Oslnivá záře. Co je to?

Zakrývám si oči rukou.

Zářivá koule přede mnou vydává sluneční paprsky a zalévá celý kaňon. 

Vypadá jako malé slunce, ale není. 

Odkrývám si oči a snažím se zaměřit na výjev před sebou. 

„Jdi za ním,“ šeptá mi její hlas v hlavě.

„Tolikrát zrazená.

Tolikrát zraněná.“ 

Rýmuje si ženský hlas jako by se nic nedělo. Ač ji slyším, nevidím ji.

Stále se snažím rozpoznat, co je ten neznámý zdroj světla. Nebojím se ho, působí příjemně. A hlavně – velmi hřejivě! Prochladlá severskou nocí se rozhoduji jít blíže a prozkoumat to. 

„Správně. Oddej se tomu,“ ozývá se a utichá.

Krok po kroku. Jako vystrašená srnka v lese. Přibližuji se. 

Z vibrujícího světla, které je mi vzdálené už jen pár metrů, se rýsují první obrysy. 

Vidím paroží. Velké větvené paroží stále zalité sluncem.

Že by se tady zatoulalo nějaké zvíře? Napadá mě.

Ostřím očima, ale světlo je stále příliš silné. 

„Chtěla bys mě vidět?“ odvětí bytost přede mnou. 

„Ano,“ odpovídám.

Natahuje ke mně ruku. Oslnivé světlo se formuje do obrysů mužské statné postavy. 

Muž? S parožím? Co tady dělá muž? Vypadá jako polobůh z legend. 

Měřím si ho pohledem. On zůstává v klidu a vyčkává s nataženou paží. 

Statné paroží dotváří rysy obličeje, který lemují tmavé vlasy.

Jeho postoj je sebejistý, jeho hruď odhalená. Ne. Celé jeho tělo je odhalené. Vypadá jako člověk. Něco mi však říká, že je i něčím víc. Můj zkoumavý pohled zanedlouho vystřídá strach.

„Oddáš se mi?“ zeptá se mě medovým hlasem. 

Cože? Znejistím. Jak to myslí? O co mu jde?

Chvíli bádám sama v sobě i v jeho jantarových očích. Tady není čas na více slov, cítím. Zavírám oči. Stojím před ním. On přede mnou. 

Dýchám a brouzdám v zákoutí své mysli, kde se odvíjí podvědomý příběh.

Je to muže i ženy právoplatný nárok a dar. Být spolu. Tvořit spolu. Tančit jako měsíc a slunce. Vzpomínám si na ten pocit. Dávný, hodně dávný a zapomenutý pocit. Směsice obou energií. Energie muže i ženy ve mně. Smích prvních bohů a bohyň. První a nekonečná láska. Jemná květina, která je opečovávaná paprskem slunce. Tolikrát jsem ten dávný pocit chtěla ve svém životě prožít znova. Vědět, že se mohu položit do jeho náruče, která mě obejme a ubezpečí. Uvolnit se v jeho náručí a probudit svou vnitřní milenku. Vědět, že se mohu bezpečně oddat spojení s ním a projevit své nejtajnější síly. Vědět, že si dáme energii navzájem. Tolikrát, kolikrát jsem chtěla, jsem se i zklamala. Místo do náručí muže jsem spadla dál a níž a propadla se do temnoty nebo do náručí jiné ženy. Tolikrát jsem se po spojení s mužem cítila více jím než sama sebou. Více a více bez sebe a své energie. 

Otvírám oči. Najednou jsem si jistá.

„Ano,“ odpovídám s jiskrou v očích a přijímám jeho stále nataženou ruku. 

Stále tam stál a čekal na mě. Když se dotknou naše prsty, projde mnou elektrizující náboj. Ach, to je krása. Cítím teplo.

Naše pohledy se setkávají a oba víme, co bude následovat. 

Zavíráme oči a naše duše se vydávají na cestu. Jsme jako dvě světélka letící nekonečnem. Letíme, tančíme, okolo nás jsou výboje světel a barev. Naše těla se proplétají. Je mi hezky. Je mi dobře. Vzpomínám si na ten dávný pocit. Je to tak jednoduché!

Mazlím se v jeho energii. On pečuje o tu mou. A dohromady tvoříme krásný celek. Je to takový pocit domova. Přestávám vnímat hranice mezi sebou a jím. Můj ztracený muž. Nalezený Milenec. I v jeho očích se zrcadlí vzpomínka. Vzpomíná si na sebe. Usmíváme se.

Otvírám oči. Stále tam stojíme. Uprostřed řeky. Dostávám teplý polibek z jeho rtů.

„Musím pokračovat v cestě,“ oznamuji mu.

„Já vím.

Uvidíme se,“ dodává a já vím, že má pravdu. Věřím mu.

Krátce se loučíme a objímáme. Necítím smutek, ani potřebu po něm. Těším se na další setkání. 

Stejně tak jako se objevil, také zmizel. Obalil se do své sluneční koule a odputoval vzhůru. Kaňon opět zahalila tma a já se vydala dál.

Řeka mi mrazí nohy. Chodím raději po kamenech. To trvá ještě pár desítek minut a najednou se vzduch začíná oteplovat. Šumění řeky slábne. Skalní stěny kaňonu se zpovzdálí otevírají. Přede mnou je mýtina a jezero, do kterého se vlévá řeka.

Konečně! Pospíším si. Přeskáču poslední metry a dopadám na měkký mech.

To je úleva! Teplý mech mi znovu vrací teplo do žil. Jsem spokojená.

Les okolo mě je příjemný, vlahý a utěšující. Stromy tady nejsou tak vysoké a strašidelné jako nad kaňonem. Tady rostou krásné břízy, duby, buky a borovice.

Nasávám jejich vůni.

Kráčím po jemném lesním podrostu, jezero i mýtinu nechávám za sebou a nořím se hlouběji do lesa.

Vidím před sebou malý palouček. Uprostřed je středně velký kámen.

Výborně, mohu si sednout a odpočinout! 

Jen co mě to napadne, pospíchám ke kameni a sedám si. Zkřížím nohy, aby se mi pohodlně sedělo, a paty přilepím na teplá stehna. 

Stromy okolo mě tvoří kruhový háj. Jen tak chvíli vydechuji a ještě vzpomínám na krásné spojení s mužem. Vděčná, že jsem překonala svůj strach, přiblížila se mu a tím i sobě.

„Zvládneš se jim postavit?“ Vytrhne mě hlas ze zamyšlení.

Kdo to mluví.

„Ty víš kdo.“

Skoro jsem na ni zapomněla. Temná postava v kápi se vynořila zpoza stromu. 

V jejích očích nebyl výsměch, ani děs a strach. Bylo tam něco nového. Podpora, pochopení, Soucit. Proč by byla ke mně najednou tak milá jako teď cítím?

„Čeká tě poslední setkání. Poslední strach.“

V tónu jejího hlasu jsem rozpoznala péči a trochu jejího vlastního strachu.

„Bude to nejobtížnější. Ať při tobě stojí všichni tví průvodci,“ odvětila se smutkem v očích a zmizela v hloubi lesa. 

Cítila jsem, že můj snový výlet brzy skončí a že jsem vše krásně zvládla. Tenhle výstup mé démonické průvodkyně tímto lesem jsem však nepochopila. 

Odpočívám dále na kameni. Hvězdy světélkují na obloze. Polární záře velmi zpomalila. Pár cárů zeleného světla se líně válí mezi mraky. 

Jak to myslela? Vrtá mi pořád hlavou. Tak či tak, beru si její radu k srdci a v nitru poprosím všechny své průvodce a pomoc.

Zapraskání větviček. Šustění listí.

Někdo se blíží. Zprava, zleva. 

V klidu se rozhlížím a čekám neznámé hosty. 

Za kmenem vidím obličej. Za druhým kmenem také. I za třetím! Zpoza každého stromu se vynořuje postava. 

To snad není možné!

„Ahoj!“ zdravím je překvapeně.

Každého z příchozích znám! Mí dobří přátelé, má nejbližší rodina. 

„Díky bohům, že jste tady,“ říkám jim, když se ke mně pomalu blíží ze všech stran.

Zvedám se z kamenu a jdu je obejmout.

„Strašně jsem se bála. Ale už vím, že je to krásný a klidný les,“ svěřuji se.

„Kde se tady berete?“

Žádná odpověď. Všichni z nich mlčí. Ale jdou blíže, vstříc mému objetí.

První objímám mámu, sourozence, blízké přátele. Najednou tvoříme lidskou pavučinu plnou objetí. Jsem tak šťastná, že je vidím. 

Ale co se to děje? Proč ode mě odcházejí a nemluví se mnou? 

Co si to nesou v náručí?

Celou scénu najednou pozoruji z okraje palouku.

Ne! To není možné! Ať to přestane, ať se tam vrátím!

Vidím své tělo ležet na kameni. Rozporcované na jednolité kusy. Každý z mých blízkých si odnáší část. Někdo ruku, jiný nohu. Další jen prst nebo chodilo. Asi dvacet postav si postupně vybírá z mých údů a odnáší si je.

Tento děsivý krvavý výjev mě ochromí. Už chápu ten smutek v jejích očích, věděla, že tato katastrofa přijde. Jsou to mí blízcí! Jak mi to mohli udělat. Jen tak si vzít mé části? Mé tělo a životní energii. 

Je pozdě. Zemřela jsem a mé tělo bylo rozdáno těm, kterým jsem nejvíce věřila.

„Není pozdě,“ šeptá mi černá žena do ucha. 

Není? Ale za chvíli bude!

Na kameni se povalují poslední kusy mého krásného mladého těla! Srdce, plíce, vlasy.

Musím něco udělat! Musím ho získat zpátky!

Najednou jsem rozhodnutá a nic mě nedrží zpátky. Vybíhám jako duch zpoza stromu přímo doprostřed palouku.

„Slyšte mě!“ Vykřiknu. Postavy se mlčky zastaví vprostřed chůze. Své pohledy stále směřují ven z lesa, nedívají se na mě.

„Slyšte mě! Tohle si nemůžete dovolit! To je moje tělo. Jen mé. Nedovoluji vám to! Vraťte mi ho! Slyšíte mě? Vidíte mě?“

Postavy se otočí to středu dění. Vidí mě. Vrhají na mě nevraživé pohledy. Jsem vystrašená. Ach ne. Tohle nebude fungovat. Ještě si vezmou i poslední kousek mé duše.

Bojím se, ale pokračuji: „Jste má milovaná rodina a přátelé. Vždy budete mít mou lásku, ale mě samotnou k tomu nepotřebujete. Vraťte mi mé tělo! To je můj chrám, moje hranice, můj život!

Nedovoluji to!

Rozumíte?“

V návalu adrenalinu silně dupnu o zem. To vyvolává obrovskou vlnu přívalové energie. Bílý zářící kruh se šíří směrem ven  a smetává vše ve svém dosahu. 

Stromy se třesou. 

Vítr se zvedá a hned na to se zklidní.

Postavy mžourají očima a probouzejí se transu.

Jejich pohled se mění. Najednou je neutrální. Jdou ke mně. Jdou ke kameni. A každý pokládá zpět tu část mého těla, kterou si vzal.

Jakmile jsou ruce, nohy, trup i hlava na svém místě, rozsekané sváry se začínají lepit k sobě z pozůstatků bílého světla.

Jako duch zavírám oči.

Otevírám oči a probouzím se ve svém těle. Ve svém milovaném těle!

Ano! Nemůžu tomu uvěřit! Povedlo se!

Mí příbuzní a blízcí jsou stále uskupeni okolo mě. Dívají se na mě láskyplně a chápavě. Objímáme se. Povídáme si. Usmíváme se. 

Cítím, že je čas jít a úkosem zpozoruji černou postavu na okraji lesa. 

Jakmile se rozhoduji odejít, mí blízcí ustupují. Vytváří mi prostor a já ve svobodě odcházím. I oni odcházejí každý svým směrem. 

Na palouku zůstávají jen poslední paprsky měsíčního světla.

Má černá průvodkyně a já kráčíme lesem. Šumění listnatých listů ustupuje. Porost tvoří čím dál tím víc opět vysoké jehličnaté stromy. Chvíli kráčíme mlčky.

„Bála jsem se o tebe. Ale věděla jsem, že to zvládneš,“ prohodila nejistě. 

Lokna černých vlasů jí spadla do obličeje, když se na mě podívala.

Zas tak jistě to asi nevěděla, napadá mě.

„Jsi můj strach,“ prozrazuji ji.

„Ne. Tvé strachy jsou jen tvé a ty máš nad nimi moc. Jsem tvá průvodkyně po světě strachů.“

„Stačilo je přijmout nebo je prožít.“

„Nebo je pozměnit,“ přidala.

Zamyslela jsem se nad celým svým dobrodružstvím. 

Poprvé jsem měla strach, že se neposunu dále. Že nenajdu svou krásnou budoucnost, kterou jsem si vykreslila. Ukázalo se mi, že v mém životě jsou vlivy, kterým sama nemusím rozumět, a kolo života se otočilo samo.

„A zavedlo tě jinam“, vstoupila mi do myšlenek.

Ano. A vůbec to nebyla špatná cesta! Můj druhý strach bylo oddat se muži, opět mu důvěřovat. A teď vím, že můžu a že chci a že být spolu je příjemná záležitost.

„Ano, v buňkách všech lidí dosud koluje vzpomínka na prvotní zdravé spojení. Odemkla jsi ji. Gratuluji.“

A můj poslední strach?

„Že tvá energie slouží ostatním a že tě potřebují, že nebudeš mít dost pro sebe. Ale jak jsi sama zjistila, je to jen iluze. Oni nechtějí tvou energii. Každý máme svou energii. Největším strachem bylo odseknout to. Najít dost odvahy k tomu, aby ses postavila sama za sebe a ani těm nejbližším nedávala to, co je určeno jen a jen tobě.“

Hovor v našich myšlenkách pomalu skončil. Postavila se mi do cesty. Zadívala se na mě. V jejích černých očích opět zajiskřil závan bláznivosti a děsu. Pokrčila ústa ve frajerském úsměvu. Do rukou mi podala konec bílého provázku. Chytla jsem ho. Držela zářivé klubíčko, které jsem viděla na začátku! 

„Tak co, jsi připravena na další?“ Zasmála se z hlasita a strčila do mě!

Padám. Padám dolů. 

Propadám se.

A najednou nic. 

Ticho. Tma.

Posadím se. Dotknu se měkké matrace. Jsem ve své posteli!

To byla ale bláznivá snová cesta.

Uklidním se a chvíli si v hlavě přehrávám některé detaily svého dobrodružství.

Po chvíli vstávám z postele. Stále v údivu se dívám z okna. 

Po nebi tančí volány barevných světel. Polární záře. Mění se rychle, jednou vypadá jako tanečnice, pak jako labuť, pak jako dlouhý meč. Je nádherná. Celou dobu mi ve snu svítila na cestu. Zbytky slunce v temné noci.

Krásná noc mě láká ven. Oblékám si tedy kabát a jdu se projít do chladivé krásné krajiny.

Taliesi


Lvice – polep auta

Můj několika měsíční projekt „Lvice“ je zdárně

Můj několikaměsíční malovaný projekt „Lvice“ je zdárně u konce. Malováno na osobní přání, každá lvice představuje jeden element. Těší mě vidět dílo v realitě, hmatatelně na autě. Byla to dlouhá cesta, od nápadů, náčrtů po křivky v počítači a vybarvování až k zařízení tisku.
Tak ať hbitě běhají!

Taliesi

Nový krásný přírodní eshop + fotografie

Vytvořila jsem nový kabátek pro eshop mojí kamarádky. Styl je přírodní a nežný, a v celém webu jsou také použiy fotografie, které jsem nafotila.

Veru prodává krásné a účinné tělové svíčky, mrkněte.

Níže najdete ukázku webu i fotografií.

https://www.veronikatorova.com/

Beltainová mandala

Na zakázku jsem vytvořila tuto beltainovu mandalu. Nese symboliku muže a ženy, kopce a studny. Slouží ke spirituálním účelům a má jarní téma. Mám z ní radost.

Focení u nás doma

Během focení narozenin jsem měla možnost zachytit také pár venkovních portrétů 🙂


Mandala Šamanské srdce

Novou mandalu jsem zpracovala pro mou kamarádku. Je dělaná na přání a je to osobní mandala. Středovým prvkem je srdce, které se rozkvétá a je spojené s okolím a krajinou okolo něj. Dále je tma ochranný oheň a listový kruh, kteý je jakýmsi odrazem džungle a pralesa.

Pokud byste si i vy přáli svou osobní mandalu, neváhejte mi napsat. Cena včetně tisku je 2500 Kč.

Kontakt: mail@taliesi.com

Mandala Nový Domov

Po nové objednávce jsem nechala vytisknout svůj výtvor – mandalu Nový Domov. Představuje energii Nového doma, harmonii, kreativitu i řád.

Jak si vytvořit živou videonahrávku

Dnes bych vám ráda představila svá nová videa a také vám ukázala, jak je tvořím a s jakou technikou pracuji. Můžete tak získat základní náhled na tvorbu videa a audia a zjistit, jak si vytvořit vlastní videoklipy.

Dnes se zaměřím na živé nahrávání, které jsem nyní zkusila poprvé. Kromě živé nahrávky se dá vytvořit také studiová s následným videem. V krátkosti vám představím oba typy tvorby videoklipů, které používám.

1. Studiová nahrávka (multitrack) a následné video

Formou studiové nahrávky vznikl třeba můj videoklip Do lesů. Můžete se na něj podívat zde.

Výsledek obrázku pro audition multitrack

Audio
Funguje to tak, že jako první si doma nahraji všechny stopy do nahrávacího programu. Říká se tomu multitrack – multi nahrávka více stop. Já používám balíček Adobe a program Adobe Audition. Existují také programy zdarma nebo levnější programy (Audacity apod.). Nahraji stopu bubnu, kytary, zpěvy. Je třeba, aby do sebe jednotlivé stopy seděly  – proto je vhodné používat metronom, který je součástí programu a nastavení latence na 0 (čas prodlevy) – umožňuje to například program ASIO4ALL.  Nutností je mít správně nastavený externí mikrofon. S vestavěným pc mikrofonem dobrou nahrávku nepořídíte. Já používám USB mikrofon Shure. Dobrá obdoba je také Rode nebo Yeti.

Video
Po úpravě stop si můžete nahrávku uložit. Vhodným formátem je wav. Já si v tomto případě vytvořila také mp3, kterou jsem si nahrála do telefonu a vyrazila s ní a foťákem ven. Mp3 jsem si pustila z telefonu a hrála a zpívala do rytmu hudby. Přitom jsem pomocí stativu a zrcadovky nahrávala různé videosekvence sama sebe, poté i doprovodné záběry přírody nebo lidí. Zvuky videí je vhodné v následném video programu úplně utišit a použít jen první studiovou nahrávku v kvalitě wav.

Dáme vše dohromady – postprodukce
Pro výsledný videoklip budete potřebovat video program. Já používám Adobe Premiere. Jednoduchou obdobou je pak Windows Movie Maker a další. Do programu vložíte audio stopu a video stopy. Ty můžete jednoduše stříhat, překládat přes sebe, zkracovat, prodlužovat. Většina programů je velmi intuitivních a mě třeba stačí jen používání tlačítka „C“ pro vytvoření střihu. Důležité je, aby na sebe audio a videonahrávky seděly, obzvláště pokud jste ve videu vy, jak zpíváte či hrajete. K tomu se používá třeba takový trik, že při nahrávání audia a videa tlesknete. Při postprodukci pak jen sladíte tlesknutí z videa i audia přes sebe. Zvuky z videa ztišíte a necháte jen zvuk z kvalitní audio nahrávky. Sekvenci tlesknutí před videoklipem můžete poté smazat.

Vyplatí se trpělivost a smysl pro detail k vychytání těch správných milisenkund audia i videa. V případě živé nahrávky je to jednodušší a o té si povíme nyní.

 2. Živá nahrávka + živé video

Tímto stylem jsem vytvořila nahrávku Bubnování a Plameny zahřejí, které můžete shlédnout níže. Na rozdíl od multitracku, kdy audio a všechny jeho stopy připravujeme v klidu studia a máme mnoho času si s tím vyhrát, zde máme jen jeden pokus a jen jednu stopu. Jedná se pořízení živého záznamu z hraní. Já zde potřebovala kvalitní mikrofon, zrcadlovku a sebe a hudební nástroj 🙂

Mikrofon
Jak jsem již zmínila, používám USB mikrofon Shure. Tyto mikrofony většinou používáme k zapojení do počítače a následně audio programu. Já ale chtěla jít ven, netahat s sebou počítač a celé si to odlehčit. Jak na to?
USB mikrofony se dají zapojit i do telefonu. Kabel mikrofonu má ale koncovky USB/mikroUSB, kdy USB zapojíme do pc a mikro-USB do mikrofonu. Musela jsem si tedy pořídit redukci z USB na mikro-USB. Jedno mikro-USB tak zapojíme do mikrofonu a druhé do telefonu. U telefonů Iphone je to jednodušší, jelikož výrobci dodávají přímo kabel s mikro-USB/lightning.
Důležité je najít tu správnou aplikaci, která podporuje zapojení externího mikrofonu. Většina výrobců má svou vlastní aplikaci. U Shure je to třeba aplikace Motiv. Dalším volnou aplikací s podporou externího mikrofonu pro telefon, která nahrává i video je Open Camera. (návod zde)

Takže vypadá to asi takto:

Foťák
Dalším vybavením je pak kvalitní fotoaparát (dnes už možná i lepší fototelefon) a stativ. Já si pořídila zrcadlovku Canon 6D mark II, po které jsem už dlouho toužila. Mám k ní pevný objektiv 50 mm, který je skvělý díky vysoké světelnosti a ohniskové vzdálenosti podobné lidskému oku (55 mm), tím pádem pro něj více přirozená a přitažlivá. Navíc mě zaujala možnost použití Slow motion videa, tedy videa, které pořizuje 50 snímků za sekundu – dá se dvakrát zpomalit a stále bude mít kvalitu klasického videa (25 fps) a vytvoří tak krásný zpomalený efekt.

Nahrávání
Když jsem na místě natáčení, stačí spustit nahrávání na telefonu a foťáku. Po spuštění obou nahrávání je dobré si tlesknout nebo vydat nějaký zvuk jak jsem již výše zmínila.
Když budete mít video nahrávku (s nekvalitním audiem z foťáku) a kvalitní audio z USB mikrofonu ve video programu v pc, stačí tyto dvě tlesknutí napasovat na sebe a je jasné, že pořízený zvuk i video na sobě budou sedět. Nekvalitní zvuk z foťáku pak stačí ztišit či vymazat a ponechat jen kvalitní audio. 
Nahrávat můžete několikrát, zkoušet různé nastavení techniky, úhly. Také své vlastní nastavení a projev – vesele,energeticky, ležérně a podobně – jakkoli jaký je váš styl.

Postprodukce
Ve video programu opět sloučíme nahrané audio z mikrofonu a video z foťáku (kde po sesynchronizování obou těchto výstupů vymažeme nekvalitní audio pořízené foťákem.) Doma si do nahrávky můžete přidat další nástroje či přidat doprovodná videa. Já použila nahrané Slow motion videa, a záběry z lesa.

A tohle jsou mé výtvory! 🙂

V nějakém příštím článků vám o nahrávání povím ráda podrobněji.

Plameny zahřejí – živá nahrávka

Lesní bubnování – živá nahrávka
Do lesů – videoklip (nahrání hudby + následné video)

Taliesi

Island

Níže vidíte umělecké fotografie, které jsem pořídila z Islandu, kde jsem strávila pracovně většinu roku 2018.

Kresby Totem animals

Během dubna a května 2018, které jsem strávila na Islandu, jsem nakreslila 4 kresby symbolizující propojení člověka a ducha zvířat. Pracovní dny byly náročné, proto jsem si ráda odpočinula s kreslením.

Kresby jsem malovala svými oblíbenými akvarelovými pastelkami. První z nich je dívka a liška, pak dívka a orel, dívka a vlk a dívka a jelen.

Mandala Posvátný strom

Vytvořila jsem novou mandalu se stromem. Nazvala jsem ji Posvátný strom. Ztvárnila jsem ji na základě ručně malovaného obrázku se stromem, který jsem tvořila jako dárek k Vánocům.

Tento je malován stylem digitální malby, který se mi líbí, jelikož je takřka nesmazatelný. Můžete na něm vidět strom, keltské propletence, posvátný oheň a vodu jakožto dva archetypy v rovnováze. Dole je květ, který mi připomíná rozevřenou jóni, rozkvět duše a celkově má již takový východní nádech. Tato mandala je pro mě také symbolem toho, že i tyto dva duchovní styly – východní a keltský můžou být v symbióze.

Na vrchní části obrázku pak vidíte zářící měsíc. Luna často symbolizuje to, co je schované, avšak jasné a intuitivní. Může svým svitem očistit naše tělo (i proto mám tak ráda jógínský Pozdrav měsíci) i mysl.

PROHLÉDNOU ČI KOUPIT DALŠÍ MANDALY
můžete zde

Živlové karty

Pro své své druhé stránky Divokáduše.cz jsem vytvořila živlové karty, které dopňují články o živlech. Karty jsou jak v podobě omalovánek, tak jako vymalované celky. Můžete si je stáhnout a použít na ozdobu, na oltář, k meditaci, jako záložku do oblíbené knihy atd.

Navíc jsem na stránky přidala také PayPal tlačítko. Pokud se vám má dílka tedy líbí, můžete mi na oplátku zaslat dar.

 

První dny na Islandu

Je tomu asi měsíc, co jsme se s Danem rozhodli jet na Island. Oběma nám chyběl nový výchozí bod a současné cesty byly slepými uličkami. Já si chtěla odpočinout od podnikání a samotářského sezení u PC a on od korporátního života. Oba jsme chtěli poznat novou zemi a Island mě lákal už od doby, kdy tam byla moje sestra Ali, která nám o něm barvitě vyprávěla. Oslovili jsme tedy manažera hotelu a našli si práci v hotelnictví na jiho-východním pobřeží Islandu poblíž nejvyšší hory Hvannadalshjúkur, která je součástí horského masivu Öræfajökull, který je zároveň největší aktivní sopkou na Islandu. Paráda, no ne? 🙂

Takhle vypadá na dohled z hotelu:

Zatím jsme neměli moc volných dní. Tady se maká a maká. Výhodou je, že za doopravdy pěkné peníze, které jsou sice na Islandu minimální mzdou, ale u nás je to plat ředitele firmy. Mým snem je našetřit si na nové umělecké nástroje – konečně dobrý foťák, lepší grafický tablet na malování nebo hudební a nahrávací nástroje. Mimo jiné jsou mé cíle i více vznešené – poznání krajiny a jejího ducha, naladění se na staré příběhy a příběhy bohů a bohyň, duchovní růst a hlavně vyčištění hlavy a uvědomění si, co dál s životem. Tak mi držte pěsti 🙂

Výhoda této práce je, že je týmová a poznáváme další lidi. Po prvním týdnu práce jsme byli poprvé na výletě ve městě Vík, kde jsou černé pláže z čedičového písku. Ten den vidět nebyly, jelikož je tady psí počasí a mění se každých pár hodin. Nicméně pláže se mi povedlo vyfotit v den příjezdu při zastávce našeho autobusu.

Máme za sebou pár procházek po okolí. Jsou tu skály a kopce. Dále prý i vodopády a jezírka, ale tam jsme zatím neměli čas se podívat. Touhle dobou je světlo už i po páté hodině. Viděli jsme krásný západ slunce přibarvený růžovými a zelenými odstíny nebo také polární záři ve dne. Světlo tady hází opravdu krásné odlesky.

Z hotýlku a do hotýlku chodíme po dřevěných paletách, jelikož je mezi naším domem pro zaměstnance a hotelem velká vodní louže (říká se jí laguna :D). Jídlo je tady moc dobré. Ráno máme zdravé ovoce a zeleninu, dobré obědy i velké večeře v pravidelný čas. Mnohdy je tedy lepší tolik nejíst a držet třeba půst, protože hodně jídla zaměstnává tělo a vypíná mysl.

Jídlo i ubytování je „v ceně“ a člověk se nemusí bát, že by tady utrácel za blbosti. Alkohol je tady tak nedostupný, že budu ráda, když si dám po příjezdu skleničku vína a zůstanu střízlivá. Ale zato zelených potravin máme na rok dopředu, jelikož Dan si sice vzal jen čtvery trenýrky, ale za to 12 kilo ječmene a chlorelly.

Tým je moc fajn – je nás tady hodně Čechů, ale také Estonci, Rumuni, Poláci a Španělé.

Zajímavá je islandština. Je to jazyk, který se od doby osídlení Islandu v 9. století nezměnil. Vychází se staroseverštiny a podobá se staré angličtině z období 1000 n.l. Isladštinu přivezli na Island tehdejší odpůrci norského krále Harolda I. Krásnovlasého, který dobyl roku 872 celé Norsko  a prohlásil se králem. Jeho nepřátelé se tak rozhodli, že si svou víru a kulturu chtějí nechat a odcestovali tak na Island. Díky separaci ostrova se tedy původní staroseverský jazyk téměř nezměnil a i původní víra seveřanů je poměrně zachovaná a dokonce se zde staví první Ásatrú chrám poblíž Rejkjavíku. Chrám “Hof” má být dostavěn na konci roku 2018.

Zajímavá jsou islandská jména. Lidé zde nemají příjmení. Své telefonní seznamy mají dokonce řazené pouze podle křestních jmen. Používají se pouze křestní jména. Aby se jeden od druhého odlišili, za jméno se přidává přízvisko – kombinace jména otce a islandský výraz pro syna „son“ či dceru „dóttir“. V moderní době se používá i jméno matky.

Já bych tedy mohla být „Táňa Jaroslavdóttir“ nebo kdybych chtěla, tak i „Táňa Petradóttir“

So, see you next time!

Tady ještě krátké video sestřihy z prvního týdne 🙂

Mé poprvé: Plátno a akrylové barvy! Co vzniklo?

Rozhodla jsem se, že na Vánoce dárky namaluji. Pořídila jsem si tedy plátna (v eshopu Jysku) a nějaké ty akrylové barvy a štětce. Při malování jsem použila také temperové barvy a na to, že jsem si myslela, že akrylky budou lepší, lépe se mi malovalo s temperami.

Před malováním jsem se nad každým obdarovaným zamyslela, zameditovala a nacítila si, jaký motiv jeho bytost nejvíce potřebuje. Namalovala jsem tak strom pro klid a vyrovnání, indického slona pro štěstí, vlka dobrodruha a srdce s živly pro objevení sebelásky a vyrovnání.

Tady se mrkněte na výsledky! Já jsem moc nadšená z této nové zkušenosti 🙂

Kouzelné mandaly na přání

Pro mou kamarádku tvořím mandaly na přání, které zároveň slouží jako magické tabulky. Mandaly vznikají podle jejích požadavků, poté já navrhnu design obrysů a po odsouhlasení se vrhám na malovaní mými oblíbenými Kyle’s watercolor štětci v Photoshopu. Nakonec vytvořím tiskový soubor ve formátu A4.

Mandaly tvoříme po celou dobu roku. Každá představuje jedno roční a přírodní období. Na konci tvorby jich bude celkem 8. Ráda Vám je tady poté ukážu. 🙂

Taliesi

Hygge – umění okamžiku

Hygge

Hygge je umění okamžiku, schopnost užít si přítomný okamžik, udělat něco krásného pro sebe. Hygge je být s přáteli, vypnout telefon a prostě žít. Tento pojem pochází z Dánska a má znamenat především životní pohodu. V Dánsku je spojen také s příjemnou a krásnou atmosférou. Já se o Hygge dočetla v knize Hygge: Prostě šťastný způsob života  a moc Vám ji dpoporučuji. Mě pomohla hlavně v tom, si uvědomit, kdy si užívám přítomný okamžik a kdy ne. Nutí mě to tak přemýšlet, co hezkého bych udělala pro sebe a jak bych si tu chvíli ještě více zpříjemnila. 

V této knize je také krásná dvojstránka s vtipnými body o tom, co to hygge znamená. Abych je mohla sdílet, tak jsem je vám zde přepsala a předesignovala. Příjemné HYGGE čtení! 🙂

 

Hygge

1. Atmosféra

Ztlumte světla.

2. Přítomnost

Buďte tady a teď. Vypněte telefon.

3. Potěšení

Káva, čokoláda, sušenky, dorty, cukroví.

4. Rovnost

„My“ nadřazeno „já“. Vycházejte si vstříc.

5. Vděčnost

Radujte se. Možná že lepší už to nebude.

6. Soulad

Nesoutěžíme. Už teď tě máme rádi. Není třeba se předvádět úspěchy.

7. Pohodlí

Nespěchejte. Zastavte se. Uvolněte se. Přestávka.

8. Příměří

Žádná dramata. Politiku nechme na zítra.

9. Pospolitost

Vytvářejte vztahy a příběhy. „Pamatuješ, jak jsme tehdy?“

10. Útočiště

Tohle je tvoje „tlupa“ a tvůj přístav bezpečí.

Zahráli jsme v Zábřehu na Moravě

Dnešní rok jsme ukončili vystoupením v Zábřehu na Moravě, kde nás pozvala kapela Obereg. Přijeli jsme tak podpořit nový Klub ve zdi, který se snaží o kulturní osvětu a zve si kapely z široka daleka. Klub je moc příjemný a útulný, má vlastního zvukaře, který nám namíchal skvělý zvuk.

Mrkněte na jejich FB stránku: Klub ve zdi

Zahráli jsme zhruba 10 písní a zakončili vystoupení taneční písní Zatančíme. Přijeli mě podpořit mí přátelé z Mohelnice a také mě doprovodila skoro celá rodina. Děkuji.

Zahráli jsme na počest Freyi

Na začátku prosince se v Olomouci otevíral nový podnik Zkouška. Je určen k setkávání studentů a hudebníků a točí tam dobré pivo Chomutov.

Před několika měsíci jsem byla oslovena, abych namalovala severské bohyně Freyi, který by se stal hlavním motivem klubu a kterému se Freya stane patronkou. Obraz jsem tedy namalovala. Vybrala jsem si své foto modely a podle nich jsem na počítači vytvořila obrysy a detaily bohyně. Zkonzultovala jsem výběr barev, které jsou pro Freyu typické a pak už stačilo jen vybarvovat. Následně se vytvořil digitální tiskový podklad a celý obraz se vytiskl na speciální plátno s rámem.

Společně s mým milým jsme pak zahráli mé písně na úvodním proslovu.

Koncert na Mokoš festu se vydařil

V listopadu jsme přijali pozvání jako předkapela na festival Mokošfest. Zahráli jsme cca 10 písní, které byly ohlédnutím za celé mé kreativní období.

Na kytaru mě doprovázel můj milý Dan, který vymýšlí skvělé aranže a rozmanité doprovody. Na perkuse mě doprovodil kamarád Martin Pokorný, kterého jsme oslovili celkem narychlo. Martin za námi dorazil až z Prahy. Líbí se mi, jak má rytmus v těle.

Níže přikládám fotky, které pro nás nafotil Matej Slaviboj Bášti, na jeho FB stránku mrkněte tady.

Níže přikládám videjko a také rozhovor, který pro nás natočil pan Zdeněk z portálu Slovankakultura.cz

Poslání je jen jedno – jako hlavní chod na talíři

Nedávno jsme cestou v horách vedli s milým Danem rozhovor na téma poslání. Jeho vhled, že poslání je jen jedno se mi moc líbil a do té doby jsem si sama nepřipouštěla, že by tady měla být jen jedna věc, aktivita v životě, která je mým posláním. Pro mě, takovou všestrannou umělkyni, byla tato premisa dost nepřijatelná. Vím moc dobře, že mým posláním je tvořit a tato tvořivost se projevuje ve všech oblastech mého života.

Je tady však jedna oblast, ve které já i ostatní cítím velký potenciál a velkou energii  a tou oblastí je hudba. Oblast, ve které teprve začínám, ale která krásně působí – spojuje lidi, nutí mě cestovat a spolupracovat s hudebníky.

Poslání může být jen jedno. Je to to, která nám jde nejlépe, kde se nemusíme moc snažit a ze kterého jde největší strach i nadšení. Je to hlavním chodem na talíři života.

Neuměla bych si však představit svůj život bez všech dalších kreativních činností jako je malování, fotografování, psaní a vaření. Jsou to ty dokonalé nebeské přílohy, které způsobují, že nám hlavní chod chutná ještě lépe, že jej máme s čím smíchat a máme možnost vyměnit chutě a zakoušet zase nové.

Další zajímavou myšlenkou bylo mé porovnání poslání a řemesla. Řemeslo je ta ruční práce, za dřina, která nám zajišťuje obživu, pokud se rovnou nemůžeme vrhnout na cestu svého poslání. Poslání si totiž zasluhuje čas. A jak tak postupně pokračujeme cestou řemesla i poslání, stane se, že splynou. Naše řemeslo se může stát i tím, co nám přináší radost a přestaneme do něj být nuceni a vždy se k němu rádi vrátíme a do jisté míry se stane i naším posláním. A poslání se může stát naším řemeslem – tedy to, co pro nás prvních pár let mohlo být jen milým koníčkem, který nám nevynášel moc peněz, ale kterému jsme se rádi věnovali – se může stát naším zdrojem obživy.

Pro mě by to byl ideální stav, kdy se řemeslo stane také posláním a poslání také řemeslem a obojí se spojí v kreativitě.

Tak, co je vaším posláním a co je vaším řemeslem? Jste ochotni ujít za nimi a jejich sloučením, které znamená svobodu, dlouhou cestu?

Foto kalendáře 2018 – dílo tří fotografek

Kalendář 2018 vznikl jako výsledek spolupráce tří fotografek zaměřených na přírodní a fantasy fotografie. Každá z nás nafotila několik tématických fotografií zachycujících atmosféru daného měsíce a její vztah k přírodě i umění. Kalendář prošel mým grafickým zpracováním a najdete v něm data svátků Kola roku a také fáze měsíce. Formát kalendáře jsme pojali originálně a připravili jej pro vás v nástěnném širokém formátu A3, aby vynikla krása a detail každé fotografie.

Jak vzniká logo? O procesu mé tvorby

V případě malovaného loga nejprve ručně namaluji náčrtky, které pak naskenuji a přetvořím v počítači pomocí tabletu do digitálních křivek.

Obrysy log poté vybarvím a vyberu k nim vhodná písma.

Poté takovýchto několik návrhů zasílám zákazníkovi ke korektuře. Při té se společně pobavíme o tom, co by rád upravil.

Po úpravě finální verze vytvořím finální soubory. Jsou to soubory v křivkách pro tisk (Ai, Pdf, Eps, Svg) a také obrázky pro běžné použití (Jpeg, Png). Všechny soubory jsou v plnobarevné, jednobarevné, černé a bílé verzi.

Dark poetry a psaní anglicky

Koncem tohoto roku 2017 jsem v sobě našla větší touhu psát a skládat písně anglicky.

Uvědomila jsem si, že především poezie je jazykem duše. 

Jakmile píšu básně, cítím se více napojena na svou duši a verše, které píšu, jsou nástrojem mé duše, jak se mnou komunikovat a sdělit mi různá zatím neviděná poselství.

Anglická slova ze mě padají jako po másle. Cítím, jak je mi tento jazyk vlastní, přirozený a intuitivní. Snad je to i mou náklonností k Irsku nebo i rodinou, kde byla angličtina vždy velmi vítána. Už jako malé děti nás učila máma, učitelka angličtiny, koledy anglicky. 🙂

Mým posledním výplodem temné duše je Dark poetry. Níže přikládám i mé další díla v angličtině, kterých je zatím poskrovnu, ale v budoucnosti budou určitě přibývat.

Vhled ze snu o vztazích

Dnes se mi zdál zajímavý sen, doslova vesmírné informace. Byl vizuální a jako první se mi zjevilo něco jako počítadlo.

Každý řádek počítadla byl jeden člověk v mém životě, jeden důležitý vztah, ať už s mužem nebo s ženou. A každý tento řádek měl v sobě určitý počet kuliček, pokaždé jiný. To ukazovalo množství zkušeností, příběhů nebo rozhovorů, které ještě s danou osobou mají proběhnout a obohatit nás. Perfektní, říkám si, dobrá. Tak tedy máme různý počet zkušeností s každým výjimečným člověkem, to je přece jasné.

Co bylo další skrytou informací mě však posadilo na zadek. Vše z toho můžeme ovlivnit. Aby proces výměny mezi dvěma lidmi proběhl správně, čistě a rychle, to co můžeme udělat je přistupovat ke každému z nich s otevřeným srdcem, čistě a jasně. Bez pochybností, v lásce, míru a v otevřené komunikaci a hlavně v upřímnosti sami k sobě a svým emocím a rozpoložení. Jako bojovníci a bojovnice světla. To můžeme ovlivnit. A pokud tak učiníme, každá z těchto kuliček na řádcích vtahů se v pořádku odkutálí a přijde na řadu další a takto si to můžeme užívat a posouvat se. V opačném případě, pokud k tomu budeme přistupovat se zavřenou myslí, s nechutí, se zavřeným srdcem a v zapšklosti, kuličky se rozbijí a spadnou, ale to ten proud nezastaví, budou s daným člověk přibývat další a další a budou se rozbíjet a my se nikdy neposuneme.

Ráno jsem se ve své vizi dívala na své počítadlo, naciťovala si lidi v něm a dívala se kolik mě s kým ještě čeká zkušeností a krásných dávajících, posunujících a plnohodnotných rozhovorů a okamžiků. A s mnohými z vás se mám na co těšit. Přeji vám, ať i vy umíte přistupovat k tomuto životnímu počítadlu krásných, ale i vyzývavých vztahů vždy s otevřeným srdcem, myslí a v kultivaci slova i energie.

Táňa Taliesi Ratajová

Kreslený Greenman aneb mnoho hodin s pastelkami

V létě jsem strávila cca 11 hodin kreslením kresby Greenmana – archetypu Zeleného muže. V mytologii, převážně té keltské, je Zelený muž zosobněním lesa, jeho síly, plodnosti, divokosti a temnoty. Při rituálech se uctívá proto, aby se například vzdala úcta duchu lesa, jeho zvěři, také aby se podpořila naše vlastní divokost a plodnost.

O Greenmanovi, jakožto o „Zeleném“ zpívám například v písni O bozích.

Nová mandala s orientálním šmrncem

V říjnu jsem malovala poprvé mandalu na přání pro mou kamarádku. Záměrem bylo, aby mandala přesně odpovídala záměru duše člověka, líbila se mu a byla s ním v souladu. Barvy jsme na přání ladily do zlatých, oranžových a růžových.

O svou mandalu si můžete napsat na mailu: mail@taliesi.com.

Mandaly od Tali dorazily!

Toto léto jsem si vynahradila několik měsíců čas na mandaly. Každou mandalu jsem malovala se záměrem. Malovala jsem je technikou digitální malby watercolor, které jsem se hodně přiblížila především od doby, co mám tablet Wacom.

Mandaly jsou v rozměru 50×50 cm, tištěné na tvrdém papíru technikou UV tisku.

O svou mandalu si můžete napsat na mailu: mail@taliesi.com.

Natáčení s Českou televizí jsem si užila

Přes jaro a léto tohoto roku jsem se podílela na natáčení pořadu Folklorika pro Českou televizi. Vystupovala jsem především se svou hudbou, při které mě krásně doprovodili bratři Lukáš a Martin Pokorní. Dále jsem mluvila o přírodní spiritualitě a také o své práci grafičky.

Moc jsem si užila spolupráci s ostatními lidmi ze štábu. Bylo moc příjemné spolupracovat s kreativní kameramankou, která vždy věděla, jaký objektiv použít; s panem režisérem Skalickým, který vždy sršel nápady a uměl si připravit vždy ty nejzáludnější otázky; a vůbec zjistit, jak celý ten systém natáčení funguje. 🙂

Výsledný dokument pojednával o mladých pohanech v České republice. Tedy o lidech, kteří se obrací zpět k předkřesťanským tradicím.

Výsledné dílo hodnotím jako objektivní, hodně kontroverzní a dynamické. Shlédnout jej můžete zde.

TADY JE VÝSLEDEK!

Letní acro zážitky

V létě jsem se dostala více aktivně k acrojóze. Je to oblast, která mě vždy zajímala. Acrojóga je spojením jógy, akrobacie a thajských masáží. Nedávno jsem si v Olomouci zažila také plnohodnotnou thajskou masáž. Acrojógu vnímám také jako obrovskou možnost zlepšení, upevnění a obzvláštnění partnerských vztahů a také možnost, jak poznat nové lidi.

Pokud vás zajímá, kde na acrojógu na Moravě, mrkněte na tyto skupiny na FB.

Pár, který se mi moc líbí a zaujal mě vystupuje na YouTube jako YogaBeyond.

Klasické kresby pro Divokou duši

v létě jsem nakreslila ruční kresby pro svůj ženský projekt Divokáduše.cz. Obrázky budou použity pro tvorbu e-booku. Zatím se zde můžete podívat na některé z nich:

Pět malovaných poselství

Posvátné partnerství
Je léčivá cesta dvou spřízněných duší, znamená zodpovědnost jednoho za dvě těla, dvě srdce a dvě duše. Znamená rychlý posun po spirále. Je to čas, kdy každý ze dvou svítí svou vlastní hvězdou a společně svítí hvězdou společnou. Stav, kdy jeden celek vychází ze svého čistého zdroje a druhý mu není ani chybějícím prvkem, ani doplňkem, ale pohonem. Posvátné partnerství je Awen – posvátné spojení. Spojí-li se dva plameny, stanou se jedním, který není větší než jeden a potřebují palivo a kyslík úplně stejně. Když máme odvahu se přiblížit, dělíme se s tím druhým o životní energii a oheň nás naučí důvěře. Když se sejdou písně dvou duší, oheň ducha nám dodá síly, důvěry a odvahy, abychom důvěřovali ještě více a dostali se tak na další úroveň nespoutané svobody.

 

Být ve svém středu – Harmonie sil
Tato malba zobrazuje napojení na náš střed, který je představen vyrovnáním mužské a ženské síly – síly země i nebe v nás. Síly, na které máme každý nárok a můžeme s nimi být přirozeně ve spojení. Jedině ve své plné celistvosti, obou polaritách, vlastní dualitě se můžeme setkat plně s další bytostí.

 

 

 

 

Sny a vnitřní cesty
Někdy je potřeba přemýšlet srdcem a ponořit se do svých snů a přání, prozkoumat své nitro a vydat se na pár vnitřních cest a utvořit plány. A v souladu srdce, rozumu a těla poté jednat.

 

 

 

 

 

Plaváček
Nechme životní události plavat, vyvinou se samy časem. Pokud bychom se báli, převrhneme se. Pokud bychom vystoupili příliš brzy nebo pozdě, odnesla by nás voda. Důvěřujme cestě a božskému načasování. Naše hvězda je vždy nad námi a povede nás.

 

 

 

 

Přechodové období
Představuje čas k usebrání se, nabrání sil a zvážení plánů. Je jako dítě, které za sebou nechává své hračky a vydává se na cestu přes řeku do temného lesa, kde poznává mystéria života.

 

 

 

 

 

Pálava – v náručí Venuše

Vyrazili jsme si na výlet Pohanských stop na Pálavu. Nyní to mám kousek, tak jsem se těšila, až tento kraj po dlouhé době opět navštívím. Na 28 km pouť se s námi vydali jen ti nejodvážnější a poskládala se nám tak milá a příjemná výletní skupinka.

Z Šakvic jsme se vydali kolem nádrže Nové Mlýny. Po shlédnutí stavu vody jsme usoudili, že koupání nebude ten nejlepší nápad, takže o zchlazení horka se postaralo výborné pivo. Pouť kolem vody, cca 12 km, nám zabrala asi polovinu cesty. Ještě štěstí, že ta lepší polovina byla teprve před námi.

V Pavlově jsme navštívili nově otevřený archeoskanzen, který je hned na okraji vesnice. Celá budova je velmi moderní a výstava je interaktivní. Mě nejvíce zaujal film o vzniku muzea a také zajímavé informace o lovu mamutů.  Podle knihy Lovci mamutů od Eduarda Štorcha se mamuti lovili tak, že lovci vyhloubili jámu a následně čekali na mamutův pád. Avšak doopravdy je to tak, že se mamuty lovili vylekáním a odstrašením předem vybraného jedince stáda, kterého poté lovci zahnali do ústraní a probodali ho oštěpy.

Celá ta scéna mě rozesmutnila. Tak či tak, lov mamutů zabíral v lovcově aktivitě ani ne 10 %, a proto bylo prý ulovení takového mamuta spíše oslavnou událostí. Spíše se živili lovem lišek, zajíců a menší zvěře.

Nejvíce jsem se těšila na shlédnutí repliky Věstonické venuše. Tu v pravěku vyráběli jako symbol plodnosti a to z kostí, hlíny nebo kamenů. Na výstavě jich bylo hned několik a níže se můžete podívat na obrázky. Sama Věstonická Venuše má asi cca 9 cm. Kdybyste chtěli vidět originál, najdete jej v Moravském zemském muzeu v Brně.

V Pavlově jsme se nemohli dočkat pořádného občerstvení a již tam jsme ochutnali doušky pálavských vinných skvostů. K dobrému hodování patří i dobré jídlo a o to v Pavlově také nebyla nouze.

Následoval výšlap na zříceninu Děvičky (na vrcholu kopce zvaném Děvín), kde jsme strávili krásný odpolední kreativní čas společným fotografováním. Po hřebenu hory jsme se pak dostali do další nedaleké vesnice Klentnice. Cestou jsme si zpívali, hráli krajině na flétny a brumle a užívali si skvostné výhledy do rozmanitého okolí.

Když jsme dorazili do Klentnice, už se připozdívalo, takže jsme náš výlet na místní kamenný kruh odložili na další den. Krásný čas jsme zakončili v místním vinařství, kde jsme ochutnali různá dobrá vína. Koupili jsme také láhev vína odrůdy Kerner, kterou jsem měla poprvé v životě a musím říci, že zatím jsem lepší víno nepila.

Nebylo to úplně v našem plánu, ale naše oči zaujal nedaleký Sirotčí hrádek, kde jsme vystoupali za barvitého západu slunce a rozhodli se tam na noc složit hlavy.

Usadili jsme se před hradem, vytáhli zbylé zásoby a kochali se výhledem na kamenné věže za teplého a příjemného vánku. Noc to byla velmi horká a my si navzájem vykládali příběhy, zpívali písně a recitovali básně o krásné Luně. Ti odvážnější z nás se rozhodli přespat až na hradbách. My ostatní jsme si je prohlédli až ráno. To nádherné místo, plné výhledů a kamenných zákoutí se zapsalo do mého srdce.

Posledním bodem na naší cestě tedy byl kamenný kruh v Klentnici, kde jsem byla naposledy s přáteli před 4 lety. Tenkrát mi byl ukázán a nyní jsem byla já ta, která k němu vede své přátele. Po pár minutách chůze jsme vstoupili do obory, kde se kruh nachází a vstoupili jsme do něj. Nedávno asi probíhaly nějaké místní oslavy soudě podle zdobení menhirů pentlemi a zanechaných zeleninových obětin. Každý jsme v kruhu strávili svůj čas meditací, odlili jsme bohům a vydali jsme se zpět na cestu domů. Nechybělo ani rozlučkové pivo a vlaky a autobusy nás už rozvezly každého do svého kraje.

Ač nás bylo málo, byli jsme rádi, že jsme spolu a že jsme mohli být v tak krásné a inspirující krajině. Dostala jsem v ní mnoho nápadů a hlavně se zase opět posílila má láska ke krajině a touha cestovat a objevovat ji. Celý výlet pro mě byl také krásným časem s mým milým a také upevněním ve vztahu. Jak mě naučil můj předešlý partner, vztah má fungovat na úrovni těla, srdce i mysli. Na úrovni těla je to společná intimita a sexualita, na úrovni srdce to znamená aby se oba milovali a na úrovni mysli aby se uměli pobavit a měli společné projekty a cíle. Myslím, že toto společné putování nás v tom krásně podpořilo. A také jsem si uvědomila, jak jeden životní čas krásně zapadá do toho dalšího a každý můj příběh  nalézá své místo ve světě a v srdcích ostatních.

Ráda uvidím i vás na některém z dalších výletů, které budeme pořádat! 🙂

S láskou (k lidem i krajině) Vaše Tali

Jsem pohanem – cover od Omnie

V létě jsem s Danem nahráli písničku Jsem pohanem. Vznikla asi před dvěma lety v Praze. Dan složil text, ke kterému jej inspirovalo mé povídání o pohanech. Písničku jsem pojali jako takový černý humor. Původní melodie je od kapely Omnia, která také zpívá o pohanství a přírodě. Níže přikládám i jejich původní verzi ke shlédnutí.

Letní Plzeň – město umělců

Vyrazila jsem za svým milým do Plzně, města, které jako jediné v ČR ještě pořádně neznám, takže jsem vyrazila velmi natěšená a během celého pobytu jsem zjistila, že život na cestách mě velmi baví.

Jela jsem převážně za kreativním odpočinkem, společným skládáním hudby, poznáváním města a protože už se tam konal festival Živá ulice, tak také za nějakým tím poslechem zdejší hudby.Večer jsem Danovi ráda pomohla skládat lavičky (jelikož jel na festival pracovně) a ráno už měl do odpoledních hodin zase čas na mě. První zastávka bylo poznávání plzeňských rybníků, na což jsem se velmi těšila. Prošli jsme je skoro všechny, ale jeden z nich byl vypuštěný a předělávali ho a další byly naštěstí plné vody. Zaujal mě ten Bolevecký, kde jsme se také vykoupali a domluvili, že na toto místo půjdeme v noci stanovat, abychom si užili i trochu té přírody. Já jsem strávila u rybníka skoro celý den, malovala, prozkoumávala a psala novou píseň. Zaujalo mě, jak moc mi okolí rybníka s písčitými plážemi a borovicemi připomíná Máchův kraj.

Na pozdním obědě jsem poznala Danova kamaráda Jindru, který je cestovatel a za 4 měsíce šel pěšky do Santiaga de Compostela. Fascinující! Jednou bych také chtěla jít tuto pouť. Jindra teď se svými zážitky objíždí republiku a přednáší. A myslím, že brzy se dostaví i k nám do Brna.

V noci jsem chtěla konečně vyrazit na koncert. Tap Tap!!! Tak konečně něco, co zní slibně! Natěšená jsem se připravovala, pan domácí, u kterého jsme přespávali nás varoval, ať nám neuteče pes, a už jsme se chystali vyrazit! Otvírám dveře a jej! Utekl nám pes. Jindy tak duchapřítomná a psy zachraňující jsem za ním zběsile vyrazila, ať neuteče ještě hlavními dveřmi. Tam se naštěstí zastavil. Bezmyšlenkovitě jsem ho chytla za obojek, on na mě vycenil zuby a už to bylo. Já řvu, kape ze mě krev a Dan mi běží naproti. Když to uviděl, položil mě na zem, zavolal pár lidem ze štábu, dal mi vodu, zkontrolovali jsme rány a já rozdýchávala šok. Během minuty dorazila Zuzka ze štábu a její přítel a už mě naložili do auta. Vtipné bylo, že auto mělo jen dvě sedadla a my jeli čtyři. Takže ti další dva se museli schovávat v zavazadlovém prostoru. Na pohotovosti mě vzali jako první, Dan a Zuzka se o vše postarali. Rány mi vyčistili, zavázali a poslali mě na rentgen, kde jsem málem strávila mládí.

Tap Tap už jsme nestihli, ale sedět na bytě se nám také nechtělo. Já jsem měla nehybnou ruku v obvazech (ano, chvíli jsem se bála o nervy, ale teď už vesele ťukám do klávesnice a lituju jen krví zničených džínů), s tímto zraněním jsme se rozhodli i tak realizovat náš původní plán noční přespání u rybníků. Nejsem přece z cukru, ale z maminky (jak říká s oblibou jeden můj kamarád). 

 

Noc to byla krásná a tichá až do ranních hodin, kdy se z okolí ozvaly řinčivé zvuky a mé červené výstražné světýlko začalo blikat jako o závod. Nakouknu ven a přímo před naším stanem si místní buldozer bez servítek odhodil své lopaty. Dobrá, předělávají rybník. Ale to je nemohl dát jen o pár metrů dál? Danovi to připomnělo scénu ze Stopařova průvodce po galaxii, kterého jsem do teď neviděla. Tak nás to dovedlo aspoň na filmový tip. Po lehkém vzpamatování jsme se přesunuli jinam a ráno spravil kreativní hudební čas v přírodě. Těšit se můžete na novou píseň z krásné přírody! 🙂

Ten den jsem chtěla ve městě pracovat, ale po návštěvě vyhlášené Čajovny u Pekla, kde nefungovala wifi, jsem to zabalila a věnovala se už jen svým novým malbám a osobnímu obrázku pro mámu na objednávku. Obrázek je hned první zleva. Nakreslila jsem na něj mámu, její oblíbené moře, hvězdu, která ji provází po její cestě životem a také bohyni Athénu, která mámě dodává její úžasnou moudrost a tak trochu ji vidím jako její patronku. Dále archetyp Berana, ve kterém je máma narozená a jeho oheň. Dole jsou kreativní vlny a uprostřed mámino velké láskyplné srdce.

Večer jsem si doopravdy užila koncert a zatančila. Zahrála skvělá veselá kapela Frajara Putika! Hned po nich začali hrát skvělí Fast Food Orchestra. Nevím proč, ale myslela jsem si, že je to moderní dechovka se starším obsazením, takže mě pochopitelně překvapilo, když na pódium vyskočili mladí týpci v brýlích a růžových košilích a pěkně to rozjeli!

Najednou se spustil obrovský liják a přicházela bouře. Kapela se nenechala rozhodit a vytáhla lidi do tance v dešti. Já tam byla úplně sama a ještě bez telefonu, který si vesele ležel někde na nabíječce u Dana a říkala jsem si, jak se asi najdeme? Hlavou se mi začaly honit ty nejšílenější scénáře, o tom, kde a jak bych měla přespat. Pak jsem je jen všechny odhodila stranou a zeptala se sama sebe – jaká je teď má největší vnitřní radost? Chci jít tancovat. Tak jsem tancovala a zanedlouho jsme se jen tak sami našli a šli s kapelou poskakovat v dešti.

Poslední den byl velmi kreativní, kromě dokončení dalších kreseb jsme společně s Danem udělali nové nahrávky písně Jsem pohanem ( kterou jsme vám chtěli i natočit, ale nejprve se vybila baterka, pak došla paměť, a když už to vypadalo na úspěch, tak praskla struna). Jsou to nahrávky pracovní, ale třeba vás potěší! Z mé tvorby se můžete těšit na nové kresby, videa a články o ženské cykličnosti a ze společné tvorby na nové videa a nahrávky.

 

Videjko jsme natočili až o pár dní později v Brně:

S láskou Tali

Awen – druidská inspirace

Awen – zajímavý název, který v sobě nese mocnou sílu. Pro novodobé druidy znamená Awen synonymum pro inspiraci. Inspiraci, která příchází z nebe i ze země.

Před mnoha rituály používáme mantru Awen. Jedná se o zpívání hlásek A-we-n. Většinou se všichni chytneme za ruce a při mantrování hlásky „A“ si vizualizujeme napojení na síly nebes, síly bohů a bohyň a zároveň na šamanský horní svět, nadsvětí, jehož symbolem je v druidství oheň. Při mantrování slabiky „we“ obracíme svou vnitřní pozornost na zemi, své kořeny, půdu pod náma. Napojujeme se na spodní svět, jehož symbolem je v druidství voda a její hluboké  a moudré proudy. Je to svět moudrosti našich předků a domov našich totemových zvířat. Při mantrování hlásky „n“ se oba světy propojují. Kořeny a koruna stromu světa se setkávají přímo uprostřed těla, našeho posvátného středu a také propojení mezi jednotlivými účastníky rituálu se prohlubuje. Awen mantrujeme 3x nebo 9x. Mantrování awenu jde skvěle spojit i se základní stromovou meditací.

Awen však není jen inspirací nebo mantrou. Jeho význam sahá daleko dál.

Awen je posvátný vztah. Posvátné propojení dvou duší. Když se totiž setká duše s duší, vzniká posvátná jiskra a inspirace. Je to ten čas, kdy meditujeme u stromu a on nám dovoluje vstoupit do jeho prostoru a my mu dovolujeme vstoupit do našeho intimního prostoru. Setkává se duše s duší a vzniká posvátná komunikace, vnitřní rozhovor. Je to spojení dvou různých duší – člověka s člověkem, člověka s přírodou, přírody s bytostí. To nejčistší přírodní spojení. A právě to je základem pro dobrý Awen, úrodná půda pro inspiraci.

Jak píše Emma Restal Orr ve své knize Živá tradice druidů Setkání duše s duší může být náročné, jelikož výjde najevo velká pravda o tom, kdo jsme. Je to přímo nahota duše. Však pouze prostřednictvím dokonalé důvěry se vyjeví jeden z nejnáročnějších prvků druidství – Awen. Je to postupné poznávání, otvírání se jeden druhému krůček po krůčku s obrovským riskem odhalení vlastní pravdy.V tomto procesu je třeba přistupovat jeden k druhému s úctou, čistým záměrem a souhlasem.

Druidský řád OBOD, jehož jsem studentkou, má symbol Awenu ve svém znaku. OBOD představuje symbol Awenu jako Tři bardy světla. Jedná se o 3 body vycházející ze 3 paprsků ve třech kruzích. Jsou to tři sluneční paprsky, 3 body východu slunce (uprosřed je poloha slunce při rovnodennosti a okolo jsou slunce při slunovratech) – společně se tak symbolu říká Triáda slunečních východů. Tři kruhy jsou tři kruhy tvoření.

V mých vlastních studiích jsem našla i další podobnosti. Tečka je symbolem ženy a paprsek symbolem muže. 3 tečky tak představují ženu a její trojjedinost (panna, matka, stařena) a 3 paprsky trojjedinost muže. Význam trojjednosti znamená však také jednotu rozumu, citu a těla.

Posledním významem, s kterým jsem se setkala, bylo, když jsem jednou potřebovala napsat báseň. Poprosila jsem sílu Awenu a napojila se na ni. Věděla jsem, že mám jít na místo, kde svítí slunce, teče řeka a kde rostou stromy. Propojení slunce – ohně, řeky – vody a stromu, který je středním světem a vše spojuje. Tam jsem také šla a svou báseň napsala. A jsme zpět u Awenu – posvátného vztahu spojujícímu horní, spodní a střední svět. Spojujícímu duše.

Taliesi

Benátky na otočku

Sdílím krátkou fotoreportáž z Benátek. Dozvěděli jsme se, že Benátky stojí na dubových kůlech a jelikož mezi nimi není díky upevnění vzduch, netrouchniví. Celé Benátky se již několik staletí potápí, na jejich záchranu stavějí opevnění, projekt Mojžíš. Mé očekávání, že Benátky jsou tvořeny kanály a říčkami a jediná možnost přepravy je lodičkami jako někde v pralese, bylo rychle vyvráceno. Je to především město malých uliček pro pěší chůzi plné drahých obchůdků a pizzerií. Když nepočítám hlavní kanál Grande, vodní cesty tvoří asi 30 procent města. Městečko samotné je velké asi jako centrum Opavy a z centra na nejzazší část jsme hravě došli do 30 minut.

Uličky rychle střídají své tempo – jednou jsou to obchodní stezky plné turistů a zvuků a hned o uličku dál se rozléhá skoro až nebezpečné středověké ticho prolínající se mezi prádelními šňůrami. Mezi cestami a kanály nejsou žádné zábrany, hravé spadnutí do vody tedy není problém. Přístav lemuje krásné a rozlehlé nábřeží s výhledem na další ostrovy Benátek známé například produkcí vlastní krajky. V Benátkách se prodávají honosně zdobené masky všech druhů a rozměrů, jelikož na oslavy masopustu se zde koná velká sláva. Pizza i těstoviny jsou výborné, prodávají také vynikající svařené víno, které je rovnou slazené, jinak je tam stejná zima jako tady.

Irsko – smaragdový ostrov mýma očima

Nyní vám povím o zemi, kde kopce září zelenou barvou, o zemi vysokých útesů a hlasitého oceánu. O zemi, kde klíče patří naopak a domy nemají čísla, ale vlastní jména. Vydejte se mnou na výlet prastarým keltským Irskem, kde magie ještě žije!

Nacházím se na jihu nedaleko druhého největšího města země, Corku.  Mám štěstí, že se nacházím v centru panenské přírody na venkově. Cesty vedoucí kopcovitou krajinou zelených, žlutých a hnědých polí jsou úzké a snížené oproti rovině polí. Když jimi procházíte, keře jsou v úrovni vašeho pasu. Po celý rok zde takto v okolí cest najdete ostružiny a keře se zlatými květy napovídající vám, že jaro zde je snad celý rok a roční období se ani nestřídají. Někdy mi tady chybí ten pravý chlad české zimy a horké letní teploty!

Venkov a oceán

Často chodím na procházky. Sednu si jen tak do pole a medituji a nechávám své myšlenky unášet irským větrem. Někdy mohu dojít až na útesy, kde mě čeká dalekosáhlý rozhled na nekonečný Atlantský oceán. Dovolila jsem se jednoho z farmářů, jestli mohu vstoupit na jeho pozemek u oceánu a on svolil. A tak jsem často procházela okolo cedule “Beware of a bull” (nikdy jsem ale žádného nepotkala) a vyšlápla si veliký kopec s výhledem na oceán. Oceán je sám o sobě kouzelný. Někdy na něm můžete vidět zelené a pak modré pruhy – to stíny mraků kreslí na hladinu vody. Jednou jsem měla i to štěstí a zahlédla nad kopci duhu! Žádný poklad jsem pod ní ale nenašla. Na útesech je starý dům, který nedávno sloužil jako střelnice. Předtím to ale prý byla prádelna, o kterou se staraly dvě ženy. Tuto legendu mi povyprávěla jedna místní žena.Ty žena chodily do nedalekého města Kinsale a sbíraly tam od lidí všechny šaty, jež potřebovaly vyprat. Přinesly je k prádelně a vyprané je zase roznášely celou dlouhou cestou zpátky (A ta má 5 kilometrů, to vám povídám.)

Venkov je hlavně místem farmářů. Ti dokonce mluví svým vlastním „farmářským hrubým slangem“ a musím uznat, že je doopravdy těžké mu rozumět a někdy se musím ptát až třikrát na zopakování věty! Na každém kopci se tu pase stádo krav, za to stádo ovcí, tak typické pro Irsko, jsem tady ještě neviděla.

Malebné Kinsale

Nejblíže mám tady město Kinsale, které je oblíbenou turistickou destinací. Podle Irů, jež jsem potkala, je to jedno z nejkrásnějších irských měst a prý mám štěstí, že jsem právě tady, jelikož ostatní města nejsou tak malebná. Kinsale je přístavní město ležící v zálivu Kinsale Harbour. Tam se často během dne voda zvedá a pak zase odtéká a lodě leží zatopené v bahně. Já osobně miluji, když procházím okolo kotviště a můžu slyšet cinkání stožárů lodí. Kinsale má asi 5 tisíc obyvatel. Je stejně velké jako mé rodné město. Ve srovnání s ním je Kinsale o hodně vybavenější – je tu množství malých specializovaných obchůdků, od prodejny ručně dělaných baget, přes malé papírnictví, obchod se suvenýry a také čokoládovna. Domy tady mají barevné dveře a okna – další pravdivý typický znak Irska, který se vaším očím rychle zalíbí! Kinsale má také řetězec hotelů zahrnující i nejrůznější bary, cukrárny a restaurace. Pokud byste se tady někdy chystali, zajděte si tedy do Blue Haven. A pokud nevíte kam v noci, není problém zajít do jedné z malebných hospůdek! Od čtvrtka do neděle vám v každé z nich budou hrát živou hudbu nadaní kytaristé i celé kapely! Mně se moc líbí atmosféra irských hospod – jsou útulné, dřevěné i cihlové, temné a mají v sobě tu pravého ducha Irska! Na to vás naladí už ale samotné nápisy hospod zvoucí vás dovnitř. Nejen v Kinsale, ale i v Corku je vidět, jak často je používám keltský font na zvelebení nápisů. Když už je řeč o nápisech, podívejme se i na tabulky s názvy ulic. Ty jsou vždy dvojjazyčné – nejprve anglické a pak irské. Někdy je nápis z jedné strany jen anglicky a až z druhé irsky. Tak se dá lehce ztratit, když vidíte jen ten irský!

Irské adresy? Žádná čísla jen poetické názvy!

Když mi poprvé má rodina posílala balíček do Irska, velice se divili mé adrese! Musela jsem ji pro ně kontrolovat třikrát, aby mi uvěřili, že je doopravdy správná. V zápisu irské adresy byste totiž nenašli ani jedno číslo! Do hodně zarazí právě u názvu domů, kdy v Česku potřebujeme nejméně jedno číslo pro správnou identifikaci. Tady mají domy vlastní názvy. A ne ledajaké! Poetické! Narazila jsem třeba na Sea house, Hourbour Side, Indigo, Ocean Breeze, San Marcos. Pak jsou tu i názvy v irštině – Dun A Rí nebo  Muldron. Nevím, jak je tomu ve větších městech, ale toto mě rozhodně zaujalo!

Irské počasí aneb rychlost a změna

Když například medituji u oceánu, mohu si všimnout neustálých změn počasí a toho, jak se oblaka rychle proměňují. Jednou je obloha čistá, jednou temná a zahalena dešťovými mraky. Někdy tady prší pětkrát denně, jindy je celý den slunečno a větrno. Jindy se počasí změní třikrát za den. Víte už, proč jsou irské kopce tak zelené? Právě kvůli tak častým přeháňkám.

Nyní máme leden a v Irsku nám začíná jaro. Teploty se pohybují okolo deseti stupňů a vítr je teplý a příjemný. Květiny tady rostou i přes zimu. Lidé je mají v květináčích před okny a nemusí se bát, že by jim ublížila zima. V galerii v Kinsale mají jednu fotografii jakožto vysoce umělecky ceněnou. Je na ní záběr ulic zasypaných sněhem.  Pro lidi ve městě je to jedna z výjimečných fotografií, protože sníh je tady velmi vzácný. Když se jednou za čas počasí poblázní a začne sněžit, celý život v Irsku se prý zastaví. Školy se zavírají a děti zůstávají doma, stejně tako jako všichni ostatní se nedostaví do práce. Auta přestávají jezdit, nemají jak, protože tady pojem zimní gumy zkrátka neexistuje. Já tady sníh naštěstí nezažila. Za to ale něco jiného. V průměru jednou za měsíc (převážně okolo listopadu a prosince) tady přichází kruté bouře. Prší doopravdy silný déšť a vane silný vítr. Venku se den promění v černou oblohu a dokonce hřmí a padají blesky. Když zahřmí, je to zážitek. Irské domy nejsou zrovna pevně stavěné. Během dne můžete slyšet každý krok spolubydlících a taky každý závan větru, a když zahřmí, třese se podlaha. Když se okolo mě jednou zatřepaly zdi, vylekala jsem se a běžela zjistit, co se děje. Je to jen bouřka, řekli, rychle přejde. A doopravdy. Proměnlivost a rychlost jsou slova přesně vystihující irské počasí. Mimo jiné – irský oceánský vzduch mě zbavil celoroční rýmy. Takže v Irsku dýchejte zhluboka!

Jídlo

Mohla jsem zakusit hned několik irských jídel. V domácnostech jsou oblíbené tradiční pokrmy jako pečené hovězí s kapustou, mrkví a bramborem. Irský guláš, kde je navíc kromě masa také brambor, mrkev a petržel. V restauracích se podává fish & chips s hráškem a fazolema. Také se zachovává tradice čaje o páte, který si ale Irové dají kdykoli během dne. Kvalita irského černého čaje je s naším nesrovnatelná. A klasickou je také pivo Guinness nebo Hoegaarden.

Je libo projížďka v protisměru?

Auta zde jezdí po levé straně. Trvalo mi chvíli si na tuto odlišnost zvyknout. Zajímavější je, jak funguje doprava, například v autobusech. Pokud chcete po cestě vystoupit, stačí se domluvit s řidičem a on vám zastaví, kde budete chtít. U křižovatky nebo jen tak u cesty. Stejně tak, když chcete nastoupit a máte do blíže k cestě po trase autobusu než k nádraží, stačí na autobus počkat u kraje silnice, zvednout ruku a on už vám řidič zastaví a přibere vás. Lístky do autobusu mi připomínají lístky do kina.Ty vám při cestě zpět řidič vezme a jako u nás ve vlacích za starých časů přoštípne  štípačkama! Někdy dokonce dostanete bonbón!

Dublin City

Také jsem měla možnost podívat se do hlavního města Dublinu. To mě navždycky zaujalo! Dublin je okouzlující město žijící svým vlastním tempem a smyslem pro tradici.Všechny památky jsou poměrně blízko centra, kterým protéká řeka Liffey. Za povšimnutí určitě stojí nejznámější univerzita Trinity College . Je nejstarší univerzitou v Irsku a má významnou knihovnu, kde je uložen originál vzácné staré náboženské iluminované knihy Book of Kells! Knihovna byla bohužel zavřena, a já mám tedy o důvod víc se do Dublinu zase vrátit!

Určitě se běžte podívat i do Phoenix parku. Tam mě krom řady monumentů zaujalo stádo asi třiceti sobů vyhřívajících se pod stínem stromů v dáli. Bohužel moc daleko pro objektiv mého fotoaparátu. Phoenix park je největším parkem v Evropě. Tak si dejte pozor, ať tuto informaci nepřehlédnete a nevydáte se příliš daleko, abyste se mohli vždy vrátit včas a neujel vám poslední autobus do centra!

Náhoda nás zavedla až dovnitř National Gallery kde jsem se ocitla v sedmém nebi! Všichni ti umělci, jejichž díla jsem musela studovat na zkoušky tam měli své dílo! Od barokního  Caravaggia  před mistry Rembranta, Rubense, Goyu, Velázqueze, renesančního Tiziana po dvorního malíře  Napoleona –  Davida. Také jsem mohla detailně nahlédnout pod ruku Moneta, který dal zrod uměleckým směrům a van Gogha, který inspiroval expresionisty. Dokonce jsem shlédla i  díla Pisaca, Fregonárda či Canovy.

Některé domy v Dublinu jsou vystavěny v gregoriánském stylu – například známá Bank of Ireland. Určitě se běžte podívat do Dublin Castle. Tam mě nejvíce zaujalo bludiště vyrobené z trávníku na zahradě. I středověké katedrály stojí za vidění – jsou to především Christ Church a St. Patrick Cathedral, obě vystavěné v krásném gotickém stylu! Pokud se rozhodnete jít jen tak nakupovat, překvapí vás život v ulicích města! Je to směs zvuků pouličních hudeníků hrajících  na papírové bedny místo na bubny a zpívajících živě do rytmu! Dublin je směs zvuků rychlých kroků a vůní sladu, pokud se přiblížíte příliš blízko Guinees Storehouse.

Noční život v Dublinu mě zaujal nejvíce. Měla jsem to štěstí být tam v období Halloweenu. Hudba zněla ze dveří každého baru a rušnými ulicemi se proháněly lidé ve strašidelných, vtipných i sexy maskách a kostýmech. Nejznámější komplex barů se jmenuje Temple bar. Je to název celé ulice a já měla možnost se protlačit do jednoho z barů. V této době byl podnik narván k prasknutí, ale zážitek s poslechu živé hudby při zpěvu všech zúčastněných stál za to!

Hrad pěti cípů

A nyní se podívejme trochu do historie místa, kde se nacházím. Dalším krásným místem v okolí je hrad Charlesfort. Vede k němu několik malebných cest okolo slaného oceánu, kdy můžete sůl téměř ochutnat na rtech. Charlesfort byl postaven v druhé polovině 17. století, aby z něj mohli děly bránit přístav v Kinsale, který se stával velkým střediskem obchodu. Je jednou z nejlepších existujících příkladů hvězdicové pevnosti v Irsku! Má tedy tvar pěticípé hvězdy, má tedy tzv. pentagonální tvar. To je můj oblíbený symbol. Na každé hraně hvězdy můžeme najít typické bastiony – jakási nádvoří. Dva z nich přehlížejí moře a tři čelí vnitrozemí. Jen pobyt v okolí této stavby a poslouchání vln narážejících na hradby vás zavedou do starých časů!

Odkaz keltů a stará magie

Jedním z důvodů proč jsem se do Irska vydala, je má spřízněnost s pohanstvím. Starými náboženstvími vládnoucími před příchodem křesťanství. Jedním z nositelů tohoto náboženství byly právě Keltové. Irsko bylo jedním z jejich posledních míst pobytu. Bohužel postupně invertovaly na křesťanství. Umělecká podoba, tvar a atmosféra jejich výtvorů byla zachována, jen náplň se změnila. Proto po celém Irsku tak najdeme krásně zdobené keltské kříže na mnoha náhrobcích. Já našla takováto místa dvě. Poblíž Charlesfortu a pak uvnitř Kinsale. Další najdete u mnoha klášterů. Ale pojďme se vrátit zpět k památkám starých Keltů. Moc mě potěšil výlet do hradu Blarney Castle. Jeho lákadlem je tzv. Blarney Stone – kámen, který prý kdysi radil králům, poté byl rozpůlen a jedna polovina je skryta na hradě. Kdo jej políbí, získá kouzlo elegance. Z tohoto nádherného komplexu hradu, jezer a zahrad mě ale nejvíce zaujala část Rock Close. Nádherná zahrada s místy jako Druid’s Cave, Druid Circle, Witches Stone, Fairy Glade –mýtina víl. Dále jsem tam nalezla Schody Přání, kdy musíte vyjít nahoru a pak dolů se zavřenýma očima pozpátku, aby se vám vyplnilo přání. Možná je toto místo jen zrekonstruované, možná zde kdysi doopravdy žila hradní čarodějka a mocný druid čarující u velkého kamenného oltáře. Každopádně toto místo stojí za vidění už jen pro svou magickou atmosféru.

Další stopou vedoucí mě k irským kořenům byl můj nedávný objev kamenů s oghamy. Jsou umístěny v UCC (University College Cork) v Corku. Byla jsem ohromena! Ogham je stará irská abeceda, kterou vytvořili Keltové. Skládá se z 20 až 25 písmen a někdy je zvaná jako keltská abeceda stromů. Každý znak má totiž své přiřazení k názvům stromů. A nejen to – i dalším živým a neživým věcem (zvířatům, pevninám). Po Británii a Irsku můžeme najít stovky kamenů popsaných touto abecedou. Znaky jsou vyryty po hranách kamenů a znaky se čtou od zdola nahoru. Když jsem spatřila všechny ty staré kameny, byla jsem moc nadšena, že vidím zase další kousek ze staré keltské kultury!

Závěrem

Objevila jsem ale krásy venkova a oceánských břehů. Objevila jsem pár tajemství staré keltské kultury, které celkově přispějí k mému celoživotnímu studiu pohanství a duchovna.

Severní Německo dvou moří

Severní Německo jsem měla možnost poznat v období mezi svým 14. – 20. rokem díky rodinným přátelům. Nebyl to tedy jeden výlet, ale vždy několik týdnů za rok. Nebydleli jsme v hotelech, ale v klasických rodinných domech, panelácích apod. Díky tomu jsem mohla tuto krásnou část země zvanou Schleswig-Holstein poznat skoro jako její obyvatel.

Valnou část svých pobytů jsem strávila v městě Rendsburg, kde protéká známý Rendsburh-Kiel kanál spojující Severní a Baltské moře, kterému ale místní neřeknou jinak než Ostsee, tedy Východní moře. U obou moří jsem strávila mnoho času a každé je svou atmosférou úplně jiné. V Rendburgu je dokonce restaurace přímo u kanálu, kde můžete při snídaních pozorovat proplouvající nákladní lodě, kdy při jejich projetí před okny restaurace vždy pouštějí hymnu země dané lodě. Jednou nám dokonce výjimečně nechali zahrát i naši, i když žádná česká loď neproplouvala.

Nejraději jsem měla výlety do města Eckernförde u Baltského moře, kde jsme jezdili na jednodenní výlety a povalovali se na písečných plážích na dece nebo v plážových koších četli knihy. A to za každého počasí. V Německu se nechodí k moři jen, když je hezky, ale i když je zima nebo fouká vítr. Já si vždy ráda četla knihy a u toho poslouchala šumění moře. Občas lidé chodili po plážích s při odlivu sbírali s dětmi žížaly pro lov ryb. Také jsme vždy rádi zašli na pochoutky z čerstvých ryb dovezených daný den do přístavu. Voda v moři je zde průzračná, zabarvená do zeleno modra podle nebe a mořských řas. Také je plná medúz, pamatuji si, jak jsme jeden den plavali přímo mezi nimi a snažili se “utéct” na plavací lehátko. Pobřeží Eckernförde zdobí nádherná socha prohnuté mořské panny. Působí až ikonicky.

Svou rajskou a pohodovou atmosférou Eckernförde střídá s drsnou, větrnou a chladnou náladou Severního moře. Cílem našich výletů bylo často pobřeží u města Meldorf, kde byly odlivy a přílivy mnohem znatelnější a člověk se při odlivu mohl procházet propadajícím blátem i několik set stovek metrů do moře. Meldorf bylo pobřeží plné surfařů, kteří se proháněli jak po otevřeném moři tak na umělých mořských rybnících vytvořených na hrází. Také si pamatuji jeden dojemný výlet na nedaleký ostrov Syld, kde jsme překvapivě nejeli lodí, ale vlakem. Jeho trať byla postavená na navršených píscích. Vypadalo to tedy jako v pohádce – cesta vlakem po moři. 🙂

A teď na chvíli opět na souš. Rády bych se vrátila k Rendsburgu a popsala jaký je tam život.
Milovala jsem ranní snídaně, každé ráno stačilo sejít ze schodů do malebných uliček a přinést čerstvě upečené a křupavé housky. Lidé zde jsou velmi milí, přátelští a pozitivní. Když to porovnám s jihem a jejich drsnou povahou, snad si dovolím i tvrdit, že povahu lidí určuje do značné míry i krajina, kde žijí. Čím více je v dané zemi život drsnější, lidé drží více pospolu, jsou k sobě milí a otevření, jelikož si uvědomují význam kolektivu a jeho vliv na společné přežití. Rendsburg i okolní města jsou krásná především svou červeno cihlovou

architekturou, která nebyla nikdy v minulosti zničena a přetrvává dodnes. Vše je tady malebné a tvořené s ohledem na přírodu a její zachování a pěstování.

Oblíbeným jídlem jsou klobásy s kari (Kariwurst) a hranolkama. Celé této zemi dominují bílé párečky a klobásy, které jsou nejčastěji podávané grilované na ohni. Dalším oblíbeným jídlem je vařená červená a zelená kapusta, slaninou maštěné brambory nebo vepřové maso na kyselo. Oblíbený je i chřest nebo lišky jedlé (Pfifferling)  na všechny různé způsoby. A i když se jedná o chladnou krajinou, oblíbená je zde zmrzlina, například Spaghettieis – zmrzlina ve tvaru špaget. Z nápojů je nejznámější pšeničné pivo.

Několikrát jsem také navštívila místní vikingské muzeum Haithabu poblíž města Hedeby. Ukazuje, jak zde žili dávné severské národy. K vidění jsou obrovské vikingské lodě, runové kameny, které jsou při osvícení předčítány, ukázky šperků, videa s ukázkou odívání a také vikingská vesnice s několika domy.

Na konci fotogalerie můžete najít i fotografie z Dánska, které je coby kamenem dohodil. Při přejezdu hranice byla znát velmi rychle změna architektury. Místo cihel se na domech objevují spíše pastelově laděné fasády a vše působí vesnickou – pohádkovým až ladovským dojmem.

Čas strávený v Německu byl pro mě vždy velkou inspirací. Je to místo vyspělé, kulturní a také drsné. Ne vždy si pod pojmem Německo představíme právě moře a proto jsem ráda, že jsem mohla poznat právě tuto část, kde vál slaný vítr hned od dvou moří.